já a moje pravidelný psaní. já a moje psaní. já a moje vztahy, já a moje známosti. já a můj život... doprdele, furt se nemůžu rozhodnout, jestli je napíču, nebo vlastně úplně skvělej, ale stoprocentně by někdo měl natočit film, minimálně by to totiž byla sranda. sem a tam, z pasti do pasti a nikdy se nezastavit.

po roztomilým slovákovy s blonďatýma vlasama, kterej už dvakrát skončil mezi mýma nohama neni ani stopy. teda, viděli jsme se, ale asi to moc nevypadá na další zábavu, dokonce jsem se dozvěděla, že má snad i holku. to sice opět není můj bussines, ale přijde mi to úsměvný, možná je to ale jen tím, že se mi vlastně i docela líbí. 

jeden večer jsme šli s jedním kamarádem na pivo. vzala jsem sebou i holku, kterou jaem o pár dní zpět nějak náhodně poznala, ale už ve chvíli, kdy jsem domlouvala pivko, měla jsem před sebou vidinu sexu. CH. zrovna vyhrál na matech dvacet tisíc, takže  měl náladu pozvat všechny na všechno, tak jsme si dali tatarák, pivka a po půlnoci, kdy kamarádka zmizela, šli ještě na maty. jemu tentokrát štěstí nepřálo, ale mně jo. z herny na jiřáku jsme šli parkem k vietnamcům pro cigára a už tam začaly padat pusy, ruce pod trikem, pod kalhotama, smích. prošli jsme riegráčema nad hlavák, kde stačilo pár prázdnejch vět a už jsem byla opřená o strom, šaty zvednutý nad prdel. začalo pršet, CH. říkal, že je to prej vlastně docela poetický a měla bych o tom napsat. směju se, vlastně mi i přijde zbytečný se stydět. ("ani nejseš první, s kterou bych jí podvedl.") to mě mrzí, bráško, a o pár dní později mám stejně v chatu nabídku na pivka, s dovětkem, že bychom si zas mohli zašukat. kdy se proberu z týhle mánie? není to jen kompenzace, není to jen debilita anebo se vážně jen fakt dobře bavím?

jeden pátek po práci se vidim se svým ex. nakonec na celej víkend končí u mě doma,  přijde mi to tak intenzivní, tak stejný jako ty tři čtyři měsíce zpátky, jako by se to mezi tím nikdy nestalo, ale už v sobotu vím, že dělám vážně blbost. a tak jsme spolu dalších pár dnil, jen ležíme, ani vlastně moc nemluvíme, jen je to celý o takových těch dotecích, který mi jsou tak nebezpečně známý. jeden večer končíme v erroru na palmovce, což je fakt error. "hele, a vy spolu teda chodíte, nebo jak?" ani jeden z nás neví jak reagovat, další noc u mě, pak dostávám horečku. dva dny mi nosí čaje, v noci mě přikrývá, ráno objíma. první večer vylezem ven a já mám hned potřebu řešit, jak to teda je. to jsem se zas sama uvalila do takový pasti, která není možná. na jednu stranu mě baví s ním být, ale na druhou stranu vím, že s ním bejt nechci. on v tom má jasno, prej je to skvělý a moje pokusy o vysvětlení toho jak se cítím nerespektuje ani neuznává.

tyvole, tak koho dalšího mám ošukat, abych se zas cejtila líp? nějak se v tom totiž začínám topit.