denik si uz moc nepisu (vlastne vubec). z nejakyho duvodu uz vubec nepisu vubec nic. vubec. vubec nic. nevim, je to docela vtipny, jak jsem vetsinu zivota myslela, ze prave psani je to, co vzdycky budu delat, co bude vzdycky fungovat. ted jen casto myslim na to, jak jsem psala, jak pisu, nebo jak a o cem bych mohla psat (skutek utek). na tenhle blog se vetsinou podivam, kdyz je vsechno v hajzlu. to ted tak neni, mam se vlastne dobre, i kdyz si posledni dobou cim dal tim vic uvedomuju, ze uznje to par let, co stagnuju… myslim, ze se to stalo uz davno pred covidem a covid je jen moje vymluva pro moji neschopnost. mam pocit, ze tak tri roky minimalne (bojim se napsat vetsi cislo, ze by to byla oravda) jenom cumim na serialy. a do mobilu. jestli neco muzu svest na covid, tak je to urcite tiktok. ja myslela, ze jsem na tiktok stara i kdyz je mi teprve triadvacet (tak ne no). je mi triadvacet (23) a nikdy jsem nebyla na free teknu. aspon o tom nevim, i kdyz nejaky party se odehraly. na jednu stranu jsem heozne over tyhle party, ale furt se nedostavil ten real life kterej jsem cekala, nebo jak to nazvat. nemam se napicu, nechapejte me blbe, mam se vlastne fajn. s mym klukem se hadame, jen protoze zarli na ruzny lidi a na moje bejvaly. chapu, ja bych taky zarlila, orece jen nas vztah zacal tak, ze jsem podvedla svyho prvniho kluka, to asi znamena takzvane vstat spatnou nohou z postele (haha).

sedela jsem dneska venku na zahradce nejaky odnoze jatek78 na pivku, dala jsem si tri a pekne me to sejmulo. tak jsem prijela domu a rozhodla se, ze neco napisu, strizliva to uz ocividne neumim, ale ani moje opily poznamky uz skoro neexistujou. ja uprimne ani nevim, o cem chci psat, jestli si chci na neco stezovat, nebo mit radostm nebo o co mi jde. ani nevim, jestli nekdo jeste cte blog, kdyz uz to je nejakej patek od ty doby, co zrusili blog.cz. ani nevim, kde bych nasla lidi, ktery jsem cetla a ani nevim, jestli me nekdy zajimali (zajimali)... ale taokovym podivnym zpusobem, vis, co myslim?

jestli vsechno klapne, v zime budu bakalar, wow, pani bakalarka. pripadam si, ze umim upnou picu a posledni dobou jsem tu skolu pekne proflakala. cejtim se napicu z toho, ze jsem prosla vsema zkouskama s fakt dobryma znamkama a neumim odhadnout, jestli jsem genius (spis ne), nebo jsem mela jen stesti (spis jo). je to takovy divny, videt svoje uspechy v porovnani s neuspechama jinych, a pritom vedet, ze muj effort spis nebyl effor. pripadam si z toho akorat napicu, ale zaroven nemam zadnou motivaci delat neco vic. uz od brezna mam zadany tema bakalarky, akorat teda prodluzuju. nekdy v dubnu mi napsal vedouci, at si dam mesic cteni, a pak ze uvidime. minulej tejden jsem vracea knizky do knihovny a platila poplatek asi 75 korun. precetla jsem tak tricet stranek. koukam na tiktok, na serialy, hraju hry na mobilu, valim se na gauci. na pivo a party ani vlastne moc nechodim. nemam se blbe, nejak jako overall, ale vsechno me sere. pak jsem si vzpomnela, ze jsem mela v detsvi diagnostikovany ADHD, jeste kdyz se tomu rikalo jinak. treba je to ono, treba ne, ale aspon mam zas na co schodit vlastni neschopnost. u popelnice jsem nasla sici stroj, hrozne bych se chtela naucit sit. mam ted hromadu volnyho casu, chodim pracovat do sekace a sefova je trochu pica, takze tam jsem ted tak jendou dvakrat tydne na tri hodky, obcas si dam brigadu v hospode, ale z gastra jsem unavena. jsem unavena ze vseho, tak nedelam nic. uprimne netusim, jak se z toho dostat vim, ale cejtim, ze mam na vic, ze se jenom porad dokola lituju, a ze uz o dost delsi dobu, nez bych chtela, nez by to bylo unosny, nez by to davalo smysl. ale zejtra vstanu brzo rano, pojedu do prace, predtim mozna stihnu neco udelat. jasne, mam se videt odpoledne s mamou, ale tak vecer si vynahradim cas na ty produktivni cinnosti, jasne, ze jo...

nekdy proaste vidim pred ocima tu ctrnactiletou holku, ktera sice byla dost pica a lomcovalal sni puberta, nebo jak se to rikala, ale realne precetla nekolik knih za mesic. psala si denik, clanky na debilni blogisek, kreslila hnusny obrazky. ted jsem jen o neco starsi holka, ktera je pica, a nevim co s tim. chtela jsem taky napsat o tom, ze se mam hrozne odbre s mym novym klukem a ze to fakt nechapu, myslim vzhledem k tem okolnostem za jakejch se to stalo, fakt jsem myslela, ze me to do mesice prejde, ze si budu rikat, ze jsem uplnej debil, ale uz je to skoro rok a ja se skoro kazdy rano budom stastna, rada se na nej divam, bude se ke mne stehovat. obcas zarli no, a to me nasere, protoze ja nekdy neumim mit zabrany a nechapu, jak muze nechapt neco, co ja chapu. jsem myslela, ze ty dalsi nikdy nebudou osmdesat na dvacet, ale ono to tak snad mozna i je. nekdy mu rikam short king, moc se mu to nelibi, naucila jsem se to zv ideii na tiktoku. je mi z nas nekdy trochu na bliti, nepamutuju si, ze bych nekdy predtim byla s nekym schopna travit 24/7 a nemohla se nabazit, furt s eobjimat, sahat na sebe, prcat v lese. nekdy se mi prcat nechce a on je z toho smutnej, ale ja se nekdy uplne prepnu a i kdyz to chci, tak to nejak z principu nechci. stejne je ale kazdej dalsi sex jeste lepsi nez ten predchozi. driv jsem se nemohla udelat, ted jsem k tomu pokazdy blizko a nekdy se to i povede. kouka na me u toho tema svehma velkejma divne milujicima ocima a ja si rikam, ze je to trochu strasidelny, ale pak se propinam az nekam na zem nebo do nebe, asi zalezi v jaky jsem poloze. je to tak divne pateticky. vsechno to stesti v kombinaci s nejakou divnou depkou, kterou neumim piojmenovat, zacinam si myslet, ze jsem fakt jenom hnusna lina svine, ale nechci si to priznat, prece se mnou musi bejt neco spatne.

co teda jako bude, he?

 1. 7. 2021

je to furt dokola. dva roky hodna, dva roky zlobim. osmdesat nebo dvacet peocent - na co (z toho) stacim. tlacim oboje. tlacim na tebe a pak s tebou nechci spat. tlacim ty panaky a pak nechci bejt opila. nula. dva. tri. a pak je jedno kdo prohral, lejem dokud nezalehnem. je mi z toho trochu na bliti a tak bliju v kabince. ptas se me jak se mam a ja nevim, asi na hovno, asi v pohode. sahame na sebe, hrajem si na zlodeje, jako kdyz se nic nedeje. pak poznej co je alkoholovej oder a kdo ten pruderni element. jako vzdycky jsem to bud ja a nebo ty. milovat se nebudem. snazim se, muzes na me sahat ale jen nenapadne. a pak se pereme. poperem se jak za mlada, poperem se jak na zakladce. nesahej na me. dotkni se me. to nemuzem...

dva tri mesice a pak uvidime jestli se to posere. a vono jo. je to osmdesat na dvacet: spravna volba ale neexistuje. stydis se za me? budes o me mluvit a nebo budem mlcet jako vzdycky? tak nereknu nic a pak se usmivam nad tvym jmenem a brecim kdyz tu nejses (jako uplna pica). je to zabava. se postavte do fronty a zaprcam si ze vsema. co taky jinyho nez lejt, sukat a pak si stezovat. je to jenom hra. jenom na sebe sahame, jenom si povidame, ta ruka na mym stejne neni prece zadnej zavazek. myslim na tebe – a pak nevim co s tim. bud se popravit nebo zapalit, zabalit se do deky, mit vycitky svedomi. vzdycky je to bud a nebo, doprava s doleva, nahoru a dolu. si podame ruku a uvidime, zejo. je to jako tyrat se uprostred jakyhokoliv aktu. je to tyrani, tyrame se navzajem... a na jak dlouho? nejspis dokud nas to nevzdali. dokud se nevzdalime, kote...

6. 8. 2021

dneska jsme spolu měli celkem příjemnej den, jenom jsme zas spali do odpoledne. přemýšlím, kdy mě to začne srát tak, že to pošlu do píči. myslim na to furt, ale zároveň mě to hrozně baví. včera jsme se opili griotkou s tabascem, to je teď takovej náš novej drink. jeli jsme pak opilí na koloběžce domů jako úplný dementi. v jedný ruce plzeň v keloši, v druhý se držím řídítek. pak na nás uprostřed přechodu troubí auto, už nás vidim přejetý na silnici. nějak jsme to zbrzdili, ty teď kulháš a mě trochu bolí ruka. asi to nebyl dobrej nápad, co? dneska jsem asi poprvé za ten cca měsíc dostala svojí náladičku. měla jsem hroznej hlad a chtěla jsem veganskou svíčkovou, jenže jsem nemohla najít kde jí maj. tak jsme šli do burgerkingu, protože plant based burger je skvělej cíl k mojí rádoby ekologický cestě. sedli jsme si s kafem na lavičku do parku a řešili, jestli máš hezký péro. vlastně jo. a dobře šukáš. jenom se cejtim trochu blbě, že jsem podvedla svýho kluka po tom, co jsem přes týden vydržela nedat ti ani tu blbou pusu. pak stačilo pár dní, pivek a panáků a lehnout si na petřín. ta morální kocovina druhej den byla hrozná, myslela jsem, že se zbláznim. šla jsem otevřít hospodu asi po hodině spánku a tak ve čtyři odpoledne jsem začala mít halucinace a slyšiny. doma jsem si lehla do postele, můj kluk na mě byl celkem hodnej, spala jsem asi šestnáct hodin a druhej den sem ho poslala domů, že potřebuju čas. pak jsme asi o tejden později seděli na letný, ptal se mě, jestli nejdu na čáru. tak jsme šli a já mu povídám "hele, to budem dělat, že se nic nestalo?" a pak to ze mě všechno pomalu vylezlo, že nevim co mam dělat, že trávim čas s někym jinym, že jsem se s nim vyspala a že jsem úplná píča. drželi jsme se za ruce a já brečela, tys chvíli vypadal, že mě zabiješ a chvíli, že mě miluješ. tak jako nikoho na světě. žere mě to ale už není cesty zpátky. šli jsme pak na techno a já v těch barevnejch světlech a hudbě dostávala záblesky jak s nim prcám a líbí se mi to a zároveň našich hezkejch společnejch chvílích, ale pod vlivem alkoholu a drog to bylo tak zvláštně uvolňující, musela jsem se usmívat. druhej den už to bylo horší, střízlivý se mi ještě hůř obhajovalo. navíc není jak. asi jsem prostě od přírody šlapka, od přírody se vždycky začnu nudit a pak chci změnu. ještě se mi ale nestalo, abych se tak napůl zabouchla do někoho novýho. hrozně to se mnou hází, cejtim se hrozně dobře a pak zas trochu divně. možná je to tim, že piju už snad tři měsíce v kuse, trochu se bojim, až se z toho všeho proberu. udělala jsem dobře, nebo se budu nenávidět? máme celej život před sebou, však víš jak to je...

většinu šasu teď trávim s tim novym. vlastně všechen čas a furt mi to nestačí. pracujeme spolu ve stejný hospodě a pak se potkáváme i mimo ní. jsou to letmý doteky, a pak když máme volno, prváme tam na hajzlech. je to jako úplně novej svět, vyzařuje z něj klid, kterýho se nemůžu nabažit. je tak o cenťák menší než já, tak si často říkám, že to nemá budoucnost. u mě nemá budoucnost nikdy nic, nedokážu si vybavit, proč jsem zahodila dvouletej vztah takovýmhle způsobem. matně si vybavuju, jak si už minimálně půl roku stěžuju... že to moc neklape v posteli, že i když seš nejvíc tolerantní a nejhodnější člověk jakýho znám, tak je to trochu nuda, že mě serou ty debilní věci co říkáš, že jsem na tebe konstantně hnusná jako úplná píča. pak si taky vybavuju, jak se kolem vánoc moji rodiče přestěhovali do novýho obrovskýho bytu a my tam v obýváku tančili valčík a já si říkám, že tohle je to nejlepší. pak mam mezery, připadám si ve dvaadvaceti jak v desetiletým manželstvím, zároveň je mi s tebou ale dobře. nedávám tomu naději na štatně až do smrti, to já nikdy ničemu, a čas od času zvažuju rozchod a že bych chtěla spát s někym jinym, ale nějak prostě funguju. a pak se do toho přimotá ten novej a já zažívám něco hrozně zvláštního, co si ani nepamatuju, že bych s tebou měla. ale nechci ti křivdit, vždyť to tak asi taky muselo bejt.

a takhle já si žiju. upřímně nemám tušení, co jsem provedla a hrozně se bojim momentu, kdy mi to dojde. teď jsem v pohodě, s tim novym si říkáme, že se máme rádi, občas se i držíme za ruce a spíme spolu aspoň třikrát denně. občas mě přepadne taková podivná nostalgie, smutek a lítost, vidim všechno růžovejma brejlema, jak nám spolu bylo hezky. občas si trochu zapláču, myslim ale, že jsem udělala správně. jen netušim, proč s tim novým to vypadá, jako že spolu chodíme. v práci už to všichni věděj, je to celkem komický. půlku času se nenávidim, nedokážu si vysvětlit, jak je možný, že jsem se zachovala jako takováhle svině. já takový věci nedělám, když už na to přijde, jsem loajální. připadám si fakt jako mrdka ale zároveň fakt šťastná. moji dva nejstarší kámoši mi řekli, že mi to najednou hrozně sekne, že je to znát a že mě nebudou soudit, protože jeden z nich byla u rozchodu těhotná a nevěděly s kym a ten druhej zas chodil se třema holkama najednou. nejvíc mi to vyčítá asi máma. říká mi, že jsem to posrala, že ten novej je hrozně malej a že druhýho jako tebe už nikdy nenajdu. je mi z toho trochu na blití. možná fakt nenajdu. ale já nemám pocit že bych někdy našla někoho, s kym budu schopná vydržet. vždycky už od samýho začátku vidim konec, nedokážu si představit nic jinýho. a pak časem mi tam začne chybět takvý to něco, co nevim co je. a ten další to taky mít nebude, minimálně ne na vždycky... třeba jsem moc mladá na to, aby to mělo budoucnost a třeba jsem jenom hroznej člověk, kterej se vždycky po určitý době začne nudit. asi moc neumím budovat věci, radši je zahodim. ale je mi to líto, ne že ne. nemám pocit, že by se mi po tobě stýskalo, ale trochu se mi stýská po tom, co jsme v jednu chvíli měli. a je mi hrozně z toho, že tobě je hrozně. moc dobře si pamatuju, když se na mě po dvou letech vysrala moje první láska kvůli jiný holce. bylo to šílený a hrozně to bolelo, myslela jsem jenom na to, jak je s ní. musíš se teď asi cejtit stejně, jenže já s nim tehdy měla aspoň úplně napíču toxickej vztah. nevim, proč jsem ti neřekla už dřív, jak se cejtim a že mě některý věci štvou. možná by to pak šlo zachránit. a nebo kdyby se neobjevil on, tak by mi pak třeba přišlo zbytečný poslat to rovnou do prdele. asi ale neni správný přemejšlet nad tim, co by bylo kdyby. co nebylo, to se nestalo. promiň.

já teď ale asi musim dělat píčoviny. asi musim bejt chvíli šťastná a stresovat se jenom dopředu tim, jak se to posere. možná se ozvu, až mě to dožene, až vystřízlivym z tohohle zvláštního života kterej momentálně žiju. můj nejlepší kamarád mi řekl, že na světě jsou jenom sráči a sračky a že ani jedno z toho neni ideální. já jsem se teď zachovala jako sráč a to snad k jedinýmu člověku na světě, kterej sráč neni. a netušim proč a ani netušim, proč mi to neni víc líto. trochu se mi chce brečet ale taky si trochu připadám jak z kamene. asi to bude tim, že bejt sráč člověka otupí. chci přeskočit do momentu, kdy už budeš dobrej a přestaneš mě napůl nenávidět a napůl milovat. až jednou budeme moct jít na kafe a oba u toho nebrečet.... jo a mimochodem, rozešli jsme se 23. 7. je to zvláštní, jak ta dvacet trojka podivně prostupuje mým životem (ačkoliv je mi to jasný že jí vidim jen proto, že jí vidět chci)

dostala jsem hrozný nutkání upravit design  blogu, ale nezmohla jsem se na víc než na tohle. a když už jsem to udělala, chtěla jsem říct jen čau a že nevim, proč je každej článek jinym písmem. 

výčet náhodných poznámek z mýho telefonu:

"ona říkala, že honza je její druhej nebo třetí kluk se kterym spala"

"to já tvůj taky, ne? haha... i když já jsem maximálně tak druhej nebo třetí kuba se kterym si spala"

zacit jezdit na skatu!!!!

povidka o holkaxh ktery se jdou vyxitat se svyma kamoskama

udělat s alexem čtení s podtextem a něco k tomu natočit

thurston moore - demolished thoughts

čtyři díry ve zdi

holky se mnou šukat nechtěj. aspoň ne ty, který znám. a nebo o tom nevim. /// probudila jsem se ze snu, ve kterým mě viktorie vlastně znásilnila. viděla jsem, jak někdo odchází z našeho bytu a oknem jí. viděl jsem, jak po nich jde. myslela jsem, že umřu, že mě zabije, a tak jsem běželake dveřím, nestihla jsem ale zamknout. vrhla se na mě, ale jinak, než jsem čekala. líbala mě a šahala na mě, moc jsem to nechápala. už nevím souvislosti, ale najednou tam byly nějaký malý děti, jedno mimino obzvlášť maličký. ale to viktorii bylo jedno, šla prostě za tím, co chtěla.

basnici hulej travu.

vaclav belohradsky - demokracie skoncila

IKEA

jarní cibulka

smetana (veg)

jogurty (veg)

arašídový máslo

veranní rohy

bazalka, pepř, kmín

houby

čaj heřmánek

čaj máta

mléko (mandle/rýže?)

tofu

rajčata plech

cizrna

řepa (sklo)

česnek?

červená cibule

mrkev

rajčata

cuketa

paprika

pomeranče

kiwi

jablka

tak se zas sešel rok s rokem, co? už ani v mejch poznámkách v telefonu neni od posledního záznamu na blogu víc než jeden článek, tak to jsem snad asi tyvole šťastná, nebo co?

letos v srpnu jsem navštívila stejnej fesťák jako loni a potkala jsem se tam s tim stejnym člověkem, kterej mě ještě rok předtim učil. prohodili jsme pár kamarádskejch vět a každej se svym partnerem šel vlastní cestou z avlastní party, ale nemohla jsem se zbavit toho pocitu, že musí stejně jako já přemejšlet nad tim, co se tady mezi náma loni dělo. rozdíl šestnáct let a katedra ale pamatujem si to voba stejně. na blogspotu jsem přihlášená permanentně a často na mě bliká z horního baru záložek, ale netušim, co se stalo, že mě zrovna dneska napadlo na něj kliknout. letmo projíždim i seznam oblíbenejch blogů a vybavila jsem si tu sílu, jakou to dřív mělo, jak se tady všichni lidi vzájemně cenili a tajně doufali, že se někdy poznaj, zároveň ale nechtěli míchat reálnej život s tim blogovym. možná bychom se všichni do jednoho nenáviděli, možná neni dobrej nápad dívat se co je za zavřenejma dveřma blogovejch deníčků. matně si vybavuju jednu holku, myslim, že si říkala Skyleta, měla dredy a její blog jsem už nikdy nenašla. na nějaký sociální síti mám asi furt v přátelích holky odněkud z ústí nad labem se kterejma jsme si plánovaly psolečnou budoucnost v praze. myslim, že tu snad všechny bydlej, le už jsme se nikdy nesešly. víc jak rok taky bydlim ve čtvrti, o který vždycky psala zelená, tak jí snad nadcházející podzim zase nepřinese nějakou sračku. pro mě byl tim krizovym měsícem vždycky květen a letos zůstal měsícem bez probrečenejch nocí a spálených mostů.

já ani nějak nemám o čem psát, nemám náladu vypisovat, kolik kluků jsem za ten uplynulej rok ošukala a do kolika jsem byla platonicky zamilovaná a jak jsem teď ve vztahu s někym, koho jsem znala před šesti lety podobně, jako lidi z blogu. je to divný, protože je to vždycky nahoru a dolu a protože vždycky, když mě napadne něco napsat, přestane se mi chtít. jenom mi asi z ničeho nic přišlo fér připomenout se. jak se máte?

můj život je jedna šílená diskotéka plná penisů a divnejch holek. kluci, kluci, kluci a nic jinýho neřešim, ale ona by to jinak byla nuda, tak se alespoň bavim. 

byla jsem na testech na hiv, protoze jsem se o tom s nekym bavila a navic jsem videla film The kids a bylo mi z toho nejak uzko. samozrejme jsem v poradku, i kdyz jsem teda nedodrzela trimesicni rozmezi od posledniho sexu, ale jsem mnohem klidnejsi. sli jsme na ty testy s bejvalym, coz je vlastne asi taky bizarni, ale alespon jsem to nemusela snaset sama. “kdyz to budeme mit oba, tak si zasukame, a kdyz ani jeden, tak taky” nezasukali jsme si, ale zdravy jsme oba a taky mnohem klidnejsi. 

a ted budu hodna, zejo. jen jsem si par dni pred vysledkama domluvila rande s klukem co ma krasnej penis, jen se udelal hned po tom, co ho do me dvakrat strcil a navic jsme si ani nerozumneli. takhle vypadam, kdyz jsem hodna? 

taky je tu po roce konecne leto, tak jsem se jela koupat v noci na slavii. v praci me vyzvednul kluk, kteryho jsem poznala prave nekdy loni na ty slavii a nechapu, ze jsem na nej zapomnela. hezkej, hodnej a rozumime si, tak jsem u nej dvakrat prespala, ale nedoslo na vic, nez libani, protoze jsem prece hodna. a taky vypada jako muj posledni bejvalej, coz me trosku desi. dvakrat jsme se byli koupat nahy na ty slavii, pili jsme pivka a povidali si, necemu takovymu rikam romantika... za jak dlouho me to prejde? vzdyt uz to znate, tak si tipnete.

na posledni chvili jsem jela na povalec, dorazili jsme ve ctvrtek vecer, dali nejaky flasky, trochu amfetaminu a vydali se na Bcko, stage, kde hrali jakysi drumy a zas me to po dlouhy dobe bavilo, poradne si zadupat. tuc, tuc tuc, diskoteka. zacala jsem se tam bavit s partou, kterou znam uz hrozne dlouho ale nikdy me nejak nebrali, tak to bylo vcelku zajimavy obohaceni. kdyz zacalo svitat, sla jsem si ke stanku naproti stagy koupit pivko a najendou tam stoji predstava mych sexualnich fantazii, nekdo, koho bych chtela asi jen kvuli tomu, ze ho mit nemuzu. “cau,” obejmu svyho ucitele a zdravim se s jeho kamaradama. “sednem si nekam na cigo?” nadhodim, a tak s pivem polosedame na travu nedaleko stanku s pivem, stagy a mych kamaradu. zacalo to vazne nevinne, co tu delas, jak se mas, uzivas si prazdniny a co jinak a pak jsme najednou v sobe, libame se, rika mi, ze jsem jedina holka ze skoly s kterou by sukal a kdyz se ptam proc, odpovida, ze v sobe mam jakejsi naboj. to je moc hezky. resime psani a veci, najednou je uplny svetlo a za zady se mi ozyva moje jmeno... “tady jsme vlastne hrozne na ocich...” to teda, pousmejem se a za chvili vstavame pro dalsi pivo. potkavame jeho kamarady, presouvame se na vyhlidku k jiny stagy, slunce je tak romanticky videt, obchazime baliky sena a ulehame pred ne. strka mi ruku mezi nohy?  tak jo, na balicich sena behaj jeho kamaradi a maj z nas pravdepodobne dobrou zabavu. dalsi pivo, sedame si na baliky, dalsi pivo, letmy usmevy. “a nepujdem se projit k lesu?” usmivam se, jasne, na nejaky odlehly misto. je to sranda, ma to takovou zvlastni vasen, resime veci, valime se v jehlici, sahame na sebe a povidame si, svoji ruku mam nekdy mezi jeho nohama a on tu svou zas mezi tema mejma, posouva se o trochu niz, nejderv prsa, bricho, najednou ma jazyk presne mezi mejma nohama, asi trochu vzdycham a smeju se, vazne se to deje? pak po dstinama stromu usinam, bodaji me vetvicky a skoro v polospanku slysim neco jako “promin, vzdy kdyz si dam emko tak mi nestoji,” trosku me to mrzi, vlastne jswm to celou dobu chtela a tak resime, kdy to v praze dokoncime, hlavne driv, nez skonci prazdniny, vlastne bychom to nemeli delat a po hodine spanku se probouzim, odchazim pryc se slabym rozloucenim, on prej zustava a ja se vydavam pryc, za svejma znamejma a kamaradama; na flasky a caru, poslechnout si techno a pak utyct pryc, zavolat bejvalymu kterej se stal mym nejlepsim kamosem, tak mu vsechno vybleju a on se mi smeje, vazne, VSECHNO SE TO STALO? jdu si na chvili lehnout, je odpoledne a ja bloumam ve stanu, kamarad co tam vedle me spi se ke mme lepi vic nez by musel, na par minut usinam a po probrani vlastne vazne nevim.       

davam pivko, vodku, energitak a dalsi veci, potkavam ho, tak se na sebe usmejem ale prej uz brzo jedou pryc, takze se znovu nesetkavame. zacina bejt k veceru, cucam cukrik napustenej kapkou acidu a najednou jsem moc, odchazim daleko od stanovyho mestecka, jenom moc nechapu, co se deje. vsechno je zpomaleny, vsechno se uz jednou stalo, lidi se meni v monstra a loutky, tak s kamaradem ze stanu utikame do lesa. 

oteviram treti oko, mezi prazvlastnima paranoama se smeju, nechapu realitu, halucinace jaou tak moc silny, ze nevim kde jsem. v lese objevuju vlastni podstatu a kdyz se po x hodinach vracim mezi lidi, mezi hudbu a party, tak ani nevim, jestli jsem dobra. mam pocit, ze se pocuram, rvu na svuj druhej temnej hlas at si nasere, z ty kyseliny a nedosatku jidla se mi zveda zaludek, chvili sedim a chvili stojim, stale v halucinacich bloudim mezi lidma, divam se na ne a vsichnu maj masky, vsichni jsou plny drog a tak jdu radsi brzo spat. 

dalsi den a dalsi party, uz je sobota, nemam penize, nemam ciga a nemam alkohol stejne jako zbytek party, jeden po druhym somrujem vsechno, co jde. za posledni penize si platim ledovou sprchu, burgera a nekolik piv. nekdo me sezve na trochu speedu, porad mam pocit, ze po tom deklu vim uplne vsechno, nekdo mi podava bacardi. chaozz, moc me to nebavi, ale www byli skvely. sedim kousek od stage a vstrebavam lidi, chodim sem a tam a vedu konverzace, co mi nedavaj smysl, najednou me to cely nebavi, ale ani ostatni se netvari, ze by se bavili. nekonecna party, tak jdu nahoru a pak dolu, somruju posledni cigara a uleham ke spanku, ze kteryho me rusi hudba, ktera ani posledni den festivalu nekonci driv, nez v sest rano. 

jsem  v praze a jsem opila, vazne bych ted oprcala tu moji predstavu sexualnich fantazii a nebo kluka, kterej odjel domu driv nez jsem cekala i kdyz jsme predtim tolik hodin plavali na slavii. mozna si matne vzpominam na bejvalyho, sere me, ale co s tim, kdyz party, platonicky lasky z nocniho plaveckyho bazenu a ucitele jsou mnohem zabavnejsi. ha ha ha, asi se smeju, ani nevim, penisy mi zatemnily mozek. prcat a radsi nic vic, jsem zas novej clovek ale ty touhy jsou stale stejny... rekni mi, ze me milujes, bud se mnou a v mezi case me vyprcej tak, jako nikdo jinej, ja jen budu sedet, pit maly plzne ve svy oblibeny knajpe a smat se tomu, ze to tak vazne je.

x

x

z jednoho bejvalýho jsem si udělala nejlepšího kámoše, se druhým spím a po třetím se mi stejská...

proč se vždycky všechno tak rychle zkurví a všechno hezký rozpadne a já nikdy nemůžu přijít na příčinu těch sraček, já jsem snad vážně hrozně špatnej člověk, jinak nevim, příště zkusim podplatit karmu. cejtim se napíču. měsíc zpátky jsem měla nejlepšího kluk a teď ani nevim co dělá, v pátek jsme se málem rozešli, ale po pro mě rozumný promluvě jsme si řekli, že by to byla škoda. jsou to tři dny a já od tý doby brečim, nevim, jestli jsem schopná srovnat se s tim, že potřebuje tolik čau pro sebe. a tak jenom sedim a přemejšlim, v rámci zachování dobrých vztahů mu nechávám tolik prostoru a času kolik potřebuje, ale spíš to nezvládám, než že bych to zvládala. co se stalo, že to najednou nejde? po předchozích  zkušenostech se nemůžu zbavit pocitu, že je tady někdo lepší a já se svojí tolerancí jsem akorát zbytečná. nechci to zahodit jen kvůli tomu, že vyžaduju víc pozornosti, než můžu dostat, ale zároveň nevim, jestli zvládnu bejt přítelkyně na baterky. před pár dnama se mi zase ozval vysokej, jakoby měl nějakej radar, pokaždý vycítí když se mi něco sere a objeví se jako největší zachránce, románek bez budoucnosti každej rok.   máma mi říká, ať jsem sama, ale já to nechci, ani to neumim a ještě před chvilkou všechno fungovalo, tak co je. máme ve škole pěknýho mladýho učitele  a já po něm jen tak z principu po očku mrkám a když vystupuju tam kde bydlí, vždycky se kouknu kolem, jestli ho náhodou nepotkám, jen tak nevinně, asi protože se jinak nudim. chodim čtyři dny v tejdnu do práce, pět do školy a v mezičase, kdy nemám co dělat, mám pocit, že to nezvládnu. ztrácíš se v mlze a já nevim proč, ani nevim kam, chci se zejtra probudit a vědět, že je to lepší, nechci se pořád dokola plácat v tom samym. poslední dny se mi do hlavy vkrádá i bejvalej a to, jak pro něj neexistoval nikdo jinej než já a i když to na tom celym ztroskotalo, je mi z toho smutno, když jsem teď v opačnym extrému, kdy mám chvílema pocit, jako kdybych neexistovala. takže mám tři možnosti: zlepší se to, vyserem se na to a nebo se nechám pomalu ničit dál, naposled jsem to totiž vydržela dva roky.

a tak se tu zas po několika měsících objevuju, po jedný z dalších z nekonečnejch kalících cest. po několika měsících, kdy mám pocit, že se to ZASE ubralo úplně jinym směrem. bejvalýho jsem odstřihla, asi jsme se ještě za tu dobu několikrát viděli, sexem si už ale tolik jistá nejsem. mezitim jsem potkala jednoho týpka, allblack. odněkud z litu, moc fajn kluk a párkrát jsem měla pocit jako kdyby mi zas bylo dvanáct, tak jsme se na sebe celou tu dobu hezky culili, ale i přesto, že u mě několikrát spal, se nic nestalo. musim uznat, že mi z toho bylo zvláštně; kterej týpek několikráti po x drincích spí u polonahý holky doma a ani si nešáhne, když nic jinýho? ani jsem nebyla schopná něco udělat já, protože ta jeho odtažitá část byla za prvé tak divná a za druhé mi to jěště připomnělo jednoho z bejvalejch, a to už znova nechci. takže jsem si tak půl napůl říkala, že fajn kámoš a napůl zas, že se mi moc líbí, dokud ZNOVA nepřišel někdo další. úplně si vybavuju, jak jsem v týdnu říkala spolužačce, jak mě to za chvíli omrzí a v neděli večer se najednou objevil K. 

zrovna jsem doprovázela allblacka aspoň k metru, když se najednou tenhle člověk ozval, jen tak z ničeho nic, zas ve spojitosti s jednou ze sociálních síťí. už pár hodin předtim jsem si říkala, že vypadá fakt v pohodě a když se takhle nabídnul, proč po něm neskočit. scénář víceméně podobnej jako vždycky; sedli jsme si, proběhli pět nebo šest hospod a v půl sedmý ráno týpkovi v nonstopu zvonil budík ať vstává do školy.... no a zejtra to bude třetí tejden, co jsme spolu každej den, co dáváme napůl flašku vodky, drinky anebo aspoň pivka. někdy, možná už během toho prvního týdne jsme se spolu vyspali, na lopatkách má vykérovanej chemickej vzorec serotoninu. je vo čtyři roky starší než já, a stejně extrovertní, takže se nemůžu nabažit. práskli jsme do toho ješte nějak jednou, a i když se furt vídáme a je to takový moc hezký a roztomilý, nemáme potřebu vyšukat si mozky z hlav. (i když já možná trošku tuhle potřebu cejtim.) 

běháne spolu po celý Praze a jenom mluvíme, mluvíme a řešíme všechno, co jde. je to takový hezký, a přijde mi to zas ulplně jiný než to všechno předtim. na půlku listopadu máme naplánovanýho Krysaře a tak něhak celkově to asi vypadal nadějně, tak jsem zvědavá, jestli mě to zas za pár týdnu přejde anebo z toho třeba něco bude. 

zas mám trochu pocit, že nestíhám žít, všechno se děje hrozně rychle, a hlavně se všechno hrozně rychle mění, ani se nestačim divit, jak je to furt nahoru dolu, z pohádky do pohádky a nikdy se nezastavit... a když si odmyslim školu, která mě momentálně dost vyčerpává a zas mi způsobuje nějaký problémky, mám se vlastně fajn. tak schválně, jak dlouho mi to vydrží.

sex s ex

psal mi bejvalej, jestli prej napíšu zas článek na blog, tak ho teda píšu.

románek s mym modrookym bejvalym pokračuje jakymsi pofiderním způsobem; občas se vidíme, občas ne, a když jo, tak se buď hádáme anebo šukáme, což za to fakt nestojí. furt dokola řešíme, co teda s náma jako bude (,he?) ale nejspíš úplně zbytečně. opakujem si, že se nechceme chovat jako čuráci, ale oba to děláme. opakuju mu, že s nim nechci bejt, a nejsem schopná mu vysvětlit, že se chovám úplně jinak pokaždý když ho vidim jen pro to, že je mi to tak důverně známý a vážně netušim kam s těma rukama jinam, když ne do rozkroku. přijdu si jak píča, protože vlastně vážně nechápu, jak se to chovám - věci, který mě na něm štvali mě štvou o to víc, vidím všechny ty důvody, proč ne, ale pořád se chovám trochu jinak, než bych chtěla. a do toho, do toho tu mám svýho Stalkera. připadám si, jak kdyby mi bylo znova třináct, neni v tom nic fyzickýho, jen takový chvilkový poblouznění, který sama úplně nechápu. stovky zpráv denně, tři hodiny na telefonu, a když přijede, celej den chodíme po Praze tam a zpátky, na pivo a panáky a pak v noci končíme u mě, tak zvláštně si každej lehnem na jednu stranu postele a pod vlastní peřinu a já nějak nevim, co to znamená. možná jsem z toho frustrovaná, a tak jsem si dvakrát připomněla jak vypadá péro jinýho z mejch bejvalejch. úplně mě to neuspokojilo, ale uspokojilo mě to, že i po roce se ozval a dopadlo to takhle, tak pozdravuj svojí holku, bráško.
 musim uznat, že jsem taková divná, ale jak začíná škola, aspoň jsem se trochu srovnala a probrala se z tý nekončící party. a tak jen přemejšlim, jak se srovnat s modrookym bejvalym, se kterým sice nechci bejt, ale cejtim, že ho mám nějakým divným způsobem pořád ráda a nelíbí se mi, když tráví čas s holkou co si už x let střílí, nelíbí se mi, když ho jeden pátek potkávám na staromáku v takovejch stavech, že se nasírám a odcházim radši pryč a už vůbec se mi nelíbí to, že se tim vlastně vůbec zatěžuju a přidělávám si nervy. fakt bych chtěla, abychom byli kámoši, ale nějak to nefunguje. (divný.)

se stalkerem si domlouváme výlety, výstavy, hry a různý srandy, tak chodim na zkušební směny do třetí práce a přemejšlim jakej čtvrtej job si zvolit, ať mám víc peněz. cejtim se trochu divně, když on je každej den na dvanáctkách v práci a na konci měsíce má čtyřicet, zatimco já kvůli škole nemám čas a vydělám si sotva na svoje píčoviny... možná jsem se na něj trošku upla, ale buď mě to za další měsíc přejde, anebo mám aspoň dalšího novýho člověka, s kterým si budu mít co říct. a víc už radši nic, já totiž nějak vážně nevim.

já a moje pravidelný psaní. já a moje psaní. já a moje vztahy, já a moje známosti. já a můj život... doprdele, furt se nemůžu rozhodnout, jestli je napíču, nebo vlastně úplně skvělej, ale stoprocentně by někdo měl natočit film, minimálně by to totiž byla sranda. sem a tam, z pasti do pasti a nikdy se nezastavit.

po roztomilým slovákovy s blonďatýma vlasama, kterej už dvakrát skončil mezi mýma nohama neni ani stopy. teda, viděli jsme se, ale asi to moc nevypadá na další zábavu, dokonce jsem se dozvěděla, že má snad i holku. to sice opět není můj bussines, ale přijde mi to úsměvný, možná je to ale jen tím, že se mi vlastně i docela líbí. 

jeden večer jsme šli s jedním kamarádem na pivo. vzala jsem sebou i holku, kterou jaem o pár dní zpět nějak náhodně poznala, ale už ve chvíli, kdy jsem domlouvala pivko, měla jsem před sebou vidinu sexu. CH. zrovna vyhrál na matech dvacet tisíc, takže  měl náladu pozvat všechny na všechno, tak jsme si dali tatarák, pivka a po půlnoci, kdy kamarádka zmizela, šli ještě na maty. jemu tentokrát štěstí nepřálo, ale mně jo. z herny na jiřáku jsme šli parkem k vietnamcům pro cigára a už tam začaly padat pusy, ruce pod trikem, pod kalhotama, smích. prošli jsme riegráčema nad hlavák, kde stačilo pár prázdnejch vět a už jsem byla opřená o strom, šaty zvednutý nad prdel. začalo pršet, CH. říkal, že je to prej vlastně docela poetický a měla bych o tom napsat. směju se, vlastně mi i přijde zbytečný se stydět. ("ani nejseš první, s kterou bych jí podvedl.") to mě mrzí, bráško, a o pár dní později mám stejně v chatu nabídku na pivka, s dovětkem, že bychom si zas mohli zašukat. kdy se proberu z týhle mánie? není to jen kompenzace, není to jen debilita anebo se vážně jen fakt dobře bavím?

jeden pátek po práci se vidim se svým ex. nakonec na celej víkend končí u mě doma,  přijde mi to tak intenzivní, tak stejný jako ty tři čtyři měsíce zpátky, jako by se to mezi tím nikdy nestalo, ale už v sobotu vím, že dělám vážně blbost. a tak jsme spolu dalších pár dnil, jen ležíme, ani vlastně moc nemluvíme, jen je to celý o takových těch dotecích, který mi jsou tak nebezpečně známý. jeden večer končíme v erroru na palmovce, což je fakt error. "hele, a vy spolu teda chodíte, nebo jak?" ani jeden z nás neví jak reagovat, další noc u mě, pak dostávám horečku. dva dny mi nosí čaje, v noci mě přikrývá, ráno objíma. první večer vylezem ven a já mám hned potřebu řešit, jak to teda je. to jsem se zas sama uvalila do takový pasti, která není možná. na jednu stranu mě baví s ním být, ale na druhou stranu vím, že s ním bejt nechci. on v tom má jasno, prej je to skvělý a moje pokusy o vysvětlení toho jak se cítím nerespektuje ani neuznává.

tyvole, tak koho dalšího mám ošukat, abych se zas cejtila líp? nějak se v tom totiž začínám topit.