úterý 21. června 2016

to jsem se zas chytila do zábavný pasti, asi jsem se ocitla někde kde jsem opravdu nechtěla, ale na druhou stranu mi to dělá natolik dobře, že to teda nechám bejt a pak budeme brečet oba

ublížim ti a to hrozně jednoduchym a předvídatelnym způsobem, já se po těch dvou letech totiž do vztahu neženu, i když je mi příjemný že se o mě někdo stará, zajímá, chytne mě za ruku a strčí hlavu mezi nohy, ale tim to teda pro mě asi končí, kámoši, ne?

já jsem si totiž uvědomila, že všichni kluci se kterýma jsem kdy byla v nějakym vztahu byli takový maličkatý chudinky, chudáčci co se málem polámali když foukal vítr, z devadesáti procent uzavřený do sebe a já se svym komplexem všechno zjistim jsem vždycky přišla, začala se zajímat, rejpat a tahat z nich všechny ty nitky jejich osobnosti, ale každej to takhle asi nemá, každý mu to dobře nedělá a mně vlastně taky ne, protože já jsem taky chudinka a taky se lámu pokaždý když fouká vítr a vedle sebe chci mít někoho, kdo bude schopnej říct mi co se děje, kam pujdem, co budem dělat a nebude se bát lidí, protože já už nemůžu bejt s někym kdo se za každou cenu snaží izolovat od všeho neznámýho, protože já chci v noci i přes den chodit městem a s každym pražákem si potykat

you said you goin' hard, but nobody feels the same

jak se řiká že čas všechno spraví, tak je to podle mě jedna z nejpravdivějších věcí, ale v tomhletom mym případě to nějak neplatí, po prvních dvou tejdnech kdy jsem nejedla, nebyla schopná nic a zhubla málem deset kilo jsem se nějak probrala, přepla a řekla si že to jako teda nemá cenu a až do teď jsem byla v pohodě, spokojená, ale zas je to nějaký blbý, nebrečim ale chce se mi, zdá se mi o vás dvou a několikrát do tejdne potkávám lidi co se na tebe ptaj, co si mě s tebou spojujou, furt dokola, dokola, dokola a dokola a já se bojim chodit na místa kde je možný že potkám kohokoli z vás, je mi z toho zas nějak zle a jsem paranoidní, objevuješ se na různejch sociálních sítích i když já jsem tě pro svůj dobrej pocit smazala, ale stejně tam skáčou věci který číst nechci, nechci aby mě to zajímalo a proto se nezajímám, tak vo co ti zas kurva jde, že na sebe pokaždý upozorníš, že mi posíláš screenshoty a ve dvě ráno lajkuješ věci který jsou vo tobě, nevtírej se, protože mně je pak zle.

 já jsem tady ta ukřivděná, uražená a podvedená


4 komentáře:

  1. Se mnou bys mohla poznávat i černochy! Bral bych tě do neznáma. Měla bys aktivní život, joj. Zkus mě **

    OdpovědětVymazat
  2. Nikdy se tak úplně někoho nezbavíš... hlavně když teda chceš, to pak o něm každej mluví.. a všechno to na tebe skáče.

    OdpovědětVymazat
  3. Čas zahojí bolest, ale ty vzpomínky sou prostě pořád vtěsněný hluboko v mý hlavě. Snažíš se zapomenout, ale vždycky přijde někdo, kdo si i po tom roce myslí, že ste pořád spolu. A pak se ti zas z ničeho nic ozve a pár dní ho ignoruješ a posíláš do temnejch míst, ale pak ti začne zas chybět a kolotoč se roztáčí znova. Co když k sobě dva lidi skutečně patřej a jen si musej projít těma největšíma sračkama, aby jim to došlo?

    OdpovědětVymazat
  4. ale jo. čas něco dělá. a když ne čas, tak alkohol. a tak.

    OdpovědětVymazat