pondělí 12. ledna 2015

pláču

a pláču hodně, zbytečně moc, častěji než bych chtěla. 
pláču ve škole uprostřed hodiny, snažim se usnout. pláču ve sprše, slzy mě studěj i když voda je vařící víc, než je snesitelný. pláču v posteli svý kamarádky, pláču po cestě v tramvaji. usínám s pláčem a s pláčem se probouzím. je to jako kdybych padala, kdybych padala pořád dál. a padat přestanu jenom ve chvíli, kdy ho vidim. svět se na chvíli zastaví, na chvíli se zastaví i pláč.

nechci lítost, chci se jen schoulit do tvý náruče a nechat se hladit po vlasech. stačí mi ticho, nepotřebuju nic víc. můžu ti povídat o tom jak se cejtim, ale mám pocit, že to nechápeš, mám pocit, že tě to nezajíma. je schovanej někde hluboko, ale vždycky se dostane ven a já pláču. pláču když si dávám cigáro a pláču když se mi někdo snaží pomoct. když už to občas nevydržim a pláču během toho, co polykám hořký pivo.

nechci lítost, chci se jen prohnout v zádech a cejtit doteky na vnitřní straně stehen, chci cejtit nehty na svejch hýždích, tahej mě za vlasy. vobčas si připadám mimo, seru si do huby, přiškrť mě ať se proberu.

(je to pět minut, pět minut už mi chybíš.)

pořád často vídám E., i když to počáteční naplnění zmizelo. mám jí ráda, ale už mě unavuje její filozofování o hovně, už mě unavuje to, jak se furt snaží tvářit chytře, unavuje mě to všechno. furt jsem unavená. poslední dobou mam pocit, že se cejtim dobře jenom s tebou.

a A., A. ja moje zářící sluníčko, plakala jsem u ní v posteli, stačil jí na mě jedinej pohled a už mě objímala, kurva, mně stačí tak málo. (zhaslo mi cigáro, víš?)

mám ráda zvuk zapalujících se sirek, mám ráda, když mě jen tak obejmeš, mám ráda, když je v tichu slyšet jenom praskaní cigarety. 

nemůžu bejt sama, nemůžu bejt mezi lidma, pořád padám. záleží mi na každym tvym doteku, všímám si takovejch maličkostí, který jsou pro všechny ostatní naprosto nepodstatný. sedim s lidma na pivu a necejtim nic, jenom jako kdybych se přetvařovala. jako kdybych je chtěla olsepit svym úsměvem co jsem si trénovala v zrcadle, aby nevypadal falešně. jako kdybych si jenom nalhávala, že tady s váma chci sedět v pajzlu naproti baráku a pít pivo za devatenáct korun (tyvole, neni to skvělá cena?)

jenom mám poslední dobou pocit, že nikoho nezajímám, jenom se cejtim jako kus hovna, jenom mám pocit že i přesto, že se mi takřka všechno daří, nic mi to nedává. 
...přejde to, jasně že to přejde. vždyť já to kurva vim, vždyť já vim že se nic neděje, je to jenom jedna velká past ve který jsem momentálně chycená. ale nemůžu se zbavit toho pocitu že padám pořád hloub.

psycholožka se tvářila vyděšeně když jsem jí říkala, že nemůžu přestat brečet.

ale stejně jsem šťastná, tak nevodcházej, zůstaň ještě chvíli, dáme ještě jedno číslo než budem muset jít spát.

cucíka?

4 komentáře:

  1. Neplakej, smích je zdravější. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Lidi mě už taky nebavěj, jsou tak zasraně předvidatelný.
    Tohle uslzený období mě už naštěstí přeslo, ale souhlasím s tím, že dokonale šťastná dokážu bejt jen, když je vedle mě nebo ve mně.
    Ráda bych tě rozesmála, ale nikdy jsem v tom nebyla dobrá. Já byla vždycky ta, za kterou někdo přišel s problémem a skončilo to mejma slzama.
    Tak na to kašli, usměj se a radši někdy přijeď na pivko, u nás je za 16,-

    OdpovědětVymazat
  3. Třeba se všechno to špatný vyplaví v slzách. Měla jsem takovou teorii, protože po vybrečení se mi bylo třeba někdy líp. Ale na jak dlouho, že?
    Sice padáš, ale má tě kdo chytit. To je přece hodně dobrý.

    OdpovědětVymazat
  4. vono všechno bude dobrý, jenomže ne teď

    láska je shit
    a stejně je to fajn

    můžeš si vybrečet voči?

    OdpovědětVymazat