co teda jako bude, he?

 1. 7. 2021

je to furt dokola. dva roky hodna, dva roky zlobim. osmdesat nebo dvacet peocent - na co (z toho) stacim. tlacim oboje. tlacim na tebe a pak s tebou nechci spat. tlacim ty panaky a pak nechci bejt opila. nula. dva. tri. a pak je jedno kdo prohral, lejem dokud nezalehnem. je mi z toho trochu na bliti a tak bliju v kabince. ptas se me jak se mam a ja nevim, asi na hovno, asi v pohode. sahame na sebe, hrajem si na zlodeje, jako kdyz se nic nedeje. pak poznej co je alkoholovej oder a kdo ten pruderni element. jako vzdycky jsem to bud ja a nebo ty. milovat se nebudem. snazim se, muzes na me sahat ale jen nenapadne. a pak se pereme. poperem se jak za mlada, poperem se jak na zakladce. nesahej na me. dotkni se me. to nemuzem...

dva tri mesice a pak uvidime jestli se to posere. a vono jo. je to osmdesat na dvacet: spravna volba ale neexistuje. stydis se za me? budes o me mluvit a nebo budem mlcet jako vzdycky? tak nereknu nic a pak se usmivam nad tvym jmenem a brecim kdyz tu nejses (jako uplna pica). je to zabava. se postavte do fronty a zaprcam si ze vsema. co taky jinyho nez lejt, sukat a pak si stezovat. je to jenom hra. jenom na sebe sahame, jenom si povidame, ta ruka na mym stejne neni prece zadnej zavazek. myslim na tebe – a pak nevim co s tim. bud se popravit nebo zapalit, zabalit se do deky, mit vycitky svedomi. vzdycky je to bud a nebo, doprava s doleva, nahoru a dolu. si podame ruku a uvidime, zejo. je to jako tyrat se uprostred jakyhokoliv aktu. je to tyrani, tyrame se navzajem... a na jak dlouho? nejspis dokud nas to nevzdali. dokud se nevzdalime, kote...

6. 8. 2021

dneska jsme spolu měli celkem příjemnej den, jenom jsme zas spali do odpoledne. přemýšlím, kdy mě to začne srát tak, že to pošlu do píči. myslim na to furt, ale zároveň mě to hrozně baví. včera jsme se opili griotkou s tabascem, to je teď takovej náš novej drink. jeli jsme pak opilí na koloběžce domů jako úplný dementi. v jedný ruce plzeň v keloši, v druhý se držím řídítek. pak na nás uprostřed přechodu troubí auto, už nás vidim přejetý na silnici. nějak jsme to zbrzdili, ty teď kulháš a mě trochu bolí ruka. asi to nebyl dobrej nápad, co? dneska jsem asi poprvé za ten cca měsíc dostala svojí náladičku. měla jsem hroznej hlad a chtěla jsem veganskou svíčkovou, jenže jsem nemohla najít kde jí maj. tak jsme šli do burgerkingu, protože plant based burger je skvělej cíl k mojí rádoby ekologický cestě. sedli jsme si s kafem na lavičku do parku a řešili, jestli máš hezký péro. vlastně jo. a dobře šukáš. jenom se cejtim trochu blbě, že jsem podvedla svýho kluka po tom, co jsem přes týden vydržela nedat ti ani tu blbou pusu. pak stačilo pár dní, pivek a panáků a lehnout si na petřín. ta morální kocovina druhej den byla hrozná, myslela jsem, že se zbláznim. šla jsem otevřít hospodu asi po hodině spánku a tak ve čtyři odpoledne jsem začala mít halucinace a slyšiny. doma jsem si lehla do postele, můj kluk na mě byl celkem hodnej, spala jsem asi šestnáct hodin a druhej den sem ho poslala domů, že potřebuju čas. pak jsme asi o tejden později seděli na letný, ptal se mě, jestli nejdu na čáru. tak jsme šli a já mu povídám "hele, to budem dělat, že se nic nestalo?" a pak to ze mě všechno pomalu vylezlo, že nevim co mam dělat, že trávim čas s někym jinym, že jsem se s nim vyspala a že jsem úplná píča. drželi jsme se za ruce a já brečela, tys chvíli vypadal, že mě zabiješ a chvíli, že mě miluješ. tak jako nikoho na světě. žere mě to ale už není cesty zpátky. šli jsme pak na techno a já v těch barevnejch světlech a hudbě dostávala záblesky jak s nim prcám a líbí se mi to a zároveň našich hezkejch společnejch chvílích, ale pod vlivem alkoholu a drog to bylo tak zvláštně uvolňující, musela jsem se usmívat. druhej den už to bylo horší, střízlivý se mi ještě hůř obhajovalo. navíc není jak. asi jsem prostě od přírody šlapka, od přírody se vždycky začnu nudit a pak chci změnu. ještě se mi ale nestalo, abych se tak napůl zabouchla do někoho novýho. hrozně to se mnou hází, cejtim se hrozně dobře a pak zas trochu divně. možná je to tim, že piju už snad tři měsíce v kuse, trochu se bojim, až se z toho všeho proberu. udělala jsem dobře, nebo se budu nenávidět? máme celej život před sebou, však víš jak to je...

většinu šasu teď trávim s tim novym. vlastně všechen čas a furt mi to nestačí. pracujeme spolu ve stejný hospodě a pak se potkáváme i mimo ní. jsou to letmý doteky, a pak když máme volno, prváme tam na hajzlech. je to jako úplně novej svět, vyzařuje z něj klid, kterýho se nemůžu nabažit. je tak o cenťák menší než já, tak si často říkám, že to nemá budoucnost. u mě nemá budoucnost nikdy nic, nedokážu si vybavit, proč jsem zahodila dvouletej vztah takovýmhle způsobem. matně si vybavuju, jak si už minimálně půl roku stěžuju... že to moc neklape v posteli, že i když seš nejvíc tolerantní a nejhodnější člověk jakýho znám, tak je to trochu nuda, že mě serou ty debilní věci co říkáš, že jsem na tebe konstantně hnusná jako úplná píča. pak si taky vybavuju, jak se kolem vánoc moji rodiče přestěhovali do novýho obrovskýho bytu a my tam v obýváku tančili valčík a já si říkám, že tohle je to nejlepší. pak mam mezery, připadám si ve dvaadvaceti jak v desetiletým manželstvím, zároveň je mi s tebou ale dobře. nedávám tomu naději na štatně až do smrti, to já nikdy ničemu, a čas od času zvažuju rozchod a že bych chtěla spát s někym jinym, ale nějak prostě funguju. a pak se do toho přimotá ten novej a já zažívám něco hrozně zvláštního, co si ani nepamatuju, že bych s tebou měla. ale nechci ti křivdit, vždyť to tak asi taky muselo bejt.

a takhle já si žiju. upřímně nemám tušení, co jsem provedla a hrozně se bojim momentu, kdy mi to dojde. teď jsem v pohodě, s tim novym si říkáme, že se máme rádi, občas se i držíme za ruce a spíme spolu aspoň třikrát denně. občas mě přepadne taková podivná nostalgie, smutek a lítost, vidim všechno růžovejma brejlema, jak nám spolu bylo hezky. občas si trochu zapláču, myslim ale, že jsem udělala správně. jen netušim, proč s tim novým to vypadá, jako že spolu chodíme. v práci už to všichni věděj, je to celkem komický. půlku času se nenávidim, nedokážu si vysvětlit, jak je možný, že jsem se zachovala jako takováhle svině. já takový věci nedělám, když už na to přijde, jsem loajální. připadám si fakt jako mrdka ale zároveň fakt šťastná. moji dva nejstarší kámoši mi řekli, že mi to najednou hrozně sekne, že je to znát a že mě nebudou soudit, protože jeden z nich byla u rozchodu těhotná a nevěděly s kym a ten druhej zas chodil se třema holkama najednou. nejvíc mi to vyčítá asi máma. říká mi, že jsem to posrala, že ten novej je hrozně malej a že druhýho jako tebe už nikdy nenajdu. je mi z toho trochu na blití. možná fakt nenajdu. ale já nemám pocit že bych někdy našla někoho, s kym budu schopná vydržet. vždycky už od samýho začátku vidim konec, nedokážu si představit nic jinýho. a pak časem mi tam začne chybět takvý to něco, co nevim co je. a ten další to taky mít nebude, minimálně ne na vždycky... třeba jsem moc mladá na to, aby to mělo budoucnost a třeba jsem jenom hroznej člověk, kterej se vždycky po určitý době začne nudit. asi moc neumím budovat věci, radši je zahodim. ale je mi to líto, ne že ne. nemám pocit, že by se mi po tobě stýskalo, ale trochu se mi stýská po tom, co jsme v jednu chvíli měli. a je mi hrozně z toho, že tobě je hrozně. moc dobře si pamatuju, když se na mě po dvou letech vysrala moje první láska kvůli jiný holce. bylo to šílený a hrozně to bolelo, myslela jsem jenom na to, jak je s ní. musíš se teď asi cejtit stejně, jenže já s nim tehdy měla aspoň úplně napíču toxickej vztah. nevim, proč jsem ti neřekla už dřív, jak se cejtim a že mě některý věci štvou. možná by to pak šlo zachránit. a nebo kdyby se neobjevil on, tak by mi pak třeba přišlo zbytečný poslat to rovnou do prdele. asi ale neni správný přemejšlet nad tim, co by bylo kdyby. co nebylo, to se nestalo. promiň.

já teď ale asi musim dělat píčoviny. asi musim bejt chvíli šťastná a stresovat se jenom dopředu tim, jak se to posere. možná se ozvu, až mě to dožene, až vystřízlivym z tohohle zvláštního života kterej momentálně žiju. můj nejlepší kamarád mi řekl, že na světě jsou jenom sráči a sračky a že ani jedno z toho neni ideální. já jsem se teď zachovala jako sráč a to snad k jedinýmu člověku na světě, kterej sráč neni. a netušim proč a ani netušim, proč mi to neni víc líto. trochu se mi chce brečet ale taky si trochu připadám jak z kamene. asi to bude tim, že bejt sráč člověka otupí. chci přeskočit do momentu, kdy už budeš dobrej a přestaneš mě napůl nenávidět a napůl milovat. až jednou budeme moct jít na kafe a oba u toho nebrečet.... jo a mimochodem, rozešli jsme se 23. 7. je to zvláštní, jak ta dvacet trojka podivně prostupuje mým životem (ačkoliv je mi to jasný že jí vidim jen proto, že jí vidět chci)