a tak se tu zas po několika měsících objevuju, po jedný z dalších z nekonečnejch kalících cest. po několika měsících, kdy mám pocit, že se to ZASE ubralo úplně jinym směrem. bejvalýho jsem odstřihla, asi jsme se ještě za tu dobu několikrát viděli, sexem si už ale tolik jistá nejsem. mezitim jsem potkala jednoho týpka, allblack. odněkud z litu, moc fajn kluk a párkrát jsem měla pocit jako kdyby mi zas bylo dvanáct, tak jsme se na sebe celou tu dobu hezky culili, ale i přesto, že u mě několikrát spal, se nic nestalo. musim uznat, že mi z toho bylo zvláštně; kterej týpek několikráti po x drincích spí u polonahý holky doma a ani si nešáhne, když nic jinýho? ani jsem nebyla schopná něco udělat já, protože ta jeho odtažitá část byla za prvé tak divná a za druhé mi to jěště připomnělo jednoho z bejvalejch, a to už znova nechci. takže jsem si tak půl napůl říkala, že fajn kámoš a napůl zas, že se mi moc líbí, dokud ZNOVA nepřišel někdo další. úplně si vybavuju, jak jsem v týdnu říkala spolužačce, jak mě to za chvíli omrzí a v neděli večer se najednou objevil K. 

zrovna jsem doprovázela allblacka aspoň k metru, když se najednou tenhle člověk ozval, jen tak z ničeho nic, zas ve spojitosti s jednou ze sociálních síťí. už pár hodin předtim jsem si říkala, že vypadá fakt v pohodě a když se takhle nabídnul, proč po něm neskočit. scénář víceméně podobnej jako vždycky; sedli jsme si, proběhli pět nebo šest hospod a v půl sedmý ráno týpkovi v nonstopu zvonil budík ať vstává do školy.... no a zejtra to bude třetí tejden, co jsme spolu každej den, co dáváme napůl flašku vodky, drinky anebo aspoň pivka. někdy, možná už během toho prvního týdne jsme se spolu vyspali, na lopatkách má vykérovanej chemickej vzorec serotoninu. je vo čtyři roky starší než já, a stejně extrovertní, takže se nemůžu nabažit. práskli jsme do toho ješte nějak jednou, a i když se furt vídáme a je to takový moc hezký a roztomilý, nemáme potřebu vyšukat si mozky z hlav. (i když já možná trošku tuhle potřebu cejtim.) 

běháne spolu po celý Praze a jenom mluvíme, mluvíme a řešíme všechno, co jde. je to takový hezký, a přijde mi to zas ulplně jiný než to všechno předtim. na půlku listopadu máme naplánovanýho Krysaře a tak něhak celkově to asi vypadal nadějně, tak jsem zvědavá, jestli mě to zas za pár týdnu přejde anebo z toho třeba něco bude. 

zas mám trochu pocit, že nestíhám žít, všechno se děje hrozně rychle, a hlavně se všechno hrozně rychle mění, ani se nestačim divit, jak je to furt nahoru dolu, z pohádky do pohádky a nikdy se nezastavit... a když si odmyslim školu, která mě momentálně dost vyčerpává a zas mi způsobuje nějaký problémky, mám se vlastně fajn. tak schválně, jak dlouho mi to vydrží.