pátek 3. února 2017

never ending story

12. ledna 
tak se ti zas povedlo připomenout se mi, i když nevim jestli jsem to tak úplně chtěla, a hlavně teď nevim, jak to mám chápat, jediný co chápu dobře je to, co jsem udělala a jsem na sebe fakt pyšná, protože je mi úplně jasný, jak by to dopadlo... a tak jsem zas o něco víc ráda za svýho kluka, kterej pro mě udělá co jen chci.

kolem půlnoci mi píše ex, jestli neberu piko... opáčim co ty a pak už stojíme u mě před barákem na cigáru, já se směju tomu jak je nachcanej, ale zároveň jsem nervózní že po půl roce vidim člověka, s kterym to dopadlo prostě na píču a já se furt cejtila tak nějak ukřivděná a nebyla si jistá, jestli na to celý vlastně nechci radši zapomenout. jenže jsem nezapomněla a když nad tim zpětně přemejšlim, nějaký moje druhý já to všechno vodkejvalo jen za vidinou zadostiučinění nebo tak něco, protože si to jinak nedokážu vysvětlit. 

nejdřív to bylo v pohodě, srandičky a kecy jako jak se máš a co děláš, jsem novej člověk a dělám jen dobrý věci a pak se dobrý věci najednou nedějou. 
sedíme na chodbě baráku po druhý ráno, jen přítmí a my dva, cejtim ruku na koleni a pak na stehně a pak se nahejbáš, asi by to mělo skončit drsnym sexem ale já uhýbám a nechávám si dát pusu na tvář, dávám ti pryč ruku z mý nohy, ale stejně se jí dožaduješ, chytám tě za ruku a poslouchám jak chceš bejt se mnou, jak to nechápu a já tam jen sedim a prostě nevim jestli si děláš prdel, provádíš sociální průzkum nebo to jednou myslíš vážně a jsem z toho tak mimo, že vstávám, tahám tě na nohy a nutim tě ať se jdeš domů vyspat, ale to prej nejde, prej chceš bejt se mnou, prej hned ráno odejdeš a já zas nevim jak to brát, tak jen opakuju ať se jedeš vyspat, ty mi bereš hlavu do dlaní, prej jsem hrozně krásná a najednou jsem u zdi, dělej, jeď se domů vyspat, začínám bejt nervózní z toho všeho a pak už to začíná bejt jen bizár, říkáš, že si chceš vyhonit péro, sházim pryč a jen vidim jak je venku, tahám tě ven, světlo a všechno je zas úplně jiný, prej v pohodě, zavírám za tebou dveře a do teď nechápu, co se vlastně stalo.

o den později čtu vod tý tvý něco o zlomenym srdíčku a pak mi píše prostý promiň, jste se voba spletli vo půl roku ne... ale asi všechno dobrý, já jen dosáhla svýho zadostiučení že nic není dokonalý, že šlo třeba pokaždý o mně a i když to mohl bejt jen blbej vtip tak já obstála a teď tvoje nová holka může brečet dva roky stejně jako já, protože já mám teď na vrch a nejlepší na tom je, že už jsem asi vážně v pohodě, žádnej loutkař už neexistuje, protože tohle se mohlo stát pár měsíců předtim a já bych se asi zachovala jinak a teď bych na tom byla stejně jako dřív


3. února
článek mi leží v konceptech už nějakej ten pátek a já ani nevim, nevim co k tomu teď zpětně říct... asi tejden jsem měla pocit že bych mohla trochu stalkovat, ale po pár dnech mě to omrzelo stejně jako předtim a na chvíli jsem se pobavila nad tim, že sis mě zablokoval. a dál asi nic, jen mi zase lezeš do hlavy trochu víc než předtim, ale to celý se asi srovná.

poslední dny jsem furt hrozně namotivovaná něco dělat (just do it), ale vůbec nějak nevim co nebo jak a vlastně proč, takže jsem narvala pár kousků oblečení do skříně, zveřejnila nějaký básničky a hrozně odhodlaná něco napsat zjistila, že vlastně zas nevim co. furt se mi střídaj pocity spokojenosti s pochybností a nějak se s tim neumim poprat... v pátek jsme vedli s kamarádem hrozně hlubokou a dospělou debatu o tom, že už vůbec neděláme takový sračky jako dřív, že nás to sere ale zároveň nás hrozně sere že nás to sere, tak jsme si teda řekli že půjdem pít a v pět ráno odcházeli z druhýho pajzlu, ale vlastně jsem za celej večer měla tak čtyři rumy s colou a pivo, který mi už měsíce nechutná. někdy v prostředku ledna jsme si řekli, že bychom mohli něco pápnout a po krátký procházce a dvou kulatejch jsme stejně seděli na posteli a řešili sračky, tak vážně už nevim čim to je, že jsem furt vlastně asi znuděná, i přestože jsem si říkala že si momentálně žiju v takovym spokojenym stereotypu. nevim nevim nevim, usínám v pět ráno, ale stejně dělám hovno, protože nejsem schopná nic, můj život se skládá vlastně jen z mýho kluka, práce a pár kamarádu s kterýma občas někam zajdem, ale ve finále mě vlastně nebaví ani to, nebo spíš nenaplňuje. chtěla bych dělat velký věci, vést takový ty nekonečný debaty o životě a smrti a jinejch píčovinách a ne bejt každej víkend nasraná že zas spíme do tří odpoledne a pak si deme sednout někam na kafe jen aby se neřeklo. nejhorší na tom je, že když to beru tak nějak jednotlivě tak mě to nesere, ty kafíčka, válendo a fotbálky ve tři ráno jsou v tu chvíli dobrý, ale jako celek mi to prostě vadí a nebaví mě to.

tak se za měsíc třeba ozvu s tim, jak jsem změnila svět

5 komentářů:

  1. Tobě chybí velká situace, abys zas ožila, potřebuješ zakusit, jaké to je spát v zimě u metra blízko Elephant a Castle, Londýn, na kokainu se všemi těmi brouky okolo i uvnitř. ^^

    OdpovědětVymazat
  2. Je to vocas, po tom všem...neřešit, netrápit se. Stereotyp zabíjí, ale kdo ho nemá, žejo

    OdpovědětVymazat
  3. bože jo, to je přesně vono. jednotlivě je to ok, ale jako celek je to strašně nudný a šedivý a vážně - takhle sme si v jedenácti představovaly, že takovýhle budem až budem dospělý?

    a opět mám trošku pocit že tvůj ex je i můj dávnej ex. nevěřim totiž že jich je takovejch víc, haha.

    OdpovědětVymazat
  4. Všechno je pořád stejný. Tak si říkám, k čemu to je.
    K ničemu.

    OdpovědětVymazat
  5. https://www.youtube.com/watch?v=Ho1LgF8ys-c

    OdpovědětVymazat