úterý 11. dubna 2017

měsíce

únor
tak jsem tady, jsem tady a píšu, píšu jak nikdy a zas ve tři ráno po x skleničkách vína a vodce a flašce vody s emkem co tak nějak kolovala po lidech - znáte to, jsem tady a poslední dva dny se mi zdá o mym ex, poslední dva dny brečim jen tak pro nic, protože se mi chtělo a protože to jinak nešlo. žárlim na kamarádku že píchá s mym bff, jakože best friend forever - znáte to. a tak jsem na sračky a asi nevim co víc k tomu, od doby co píšu mám tvůrčí krizi a už dávno jsem si zvykla, že lidi z blogu jsou ošklivý a k tomu čuráci a beztak i pozéři, co je na blogu to je svatý, přísahám... tak se ve tři ráno vracim z hospody, kdy kluk co o mně píše básničky a dělá, že ne,  vezme někomu z opuštěný peněženky dva litry, vrací mi dvě kila a kupuje cigára, hrajeme šachy a dámu ale neumim ani jedno - znáte to, kdy mě doprovází na tramvaj a dvakrát po sobě objímá (trapas) a já si říkám že nemít kluka už šukáme o pár metrů vedle - znáte to, asi se potřebuju zkurvit ale přitom celej večer píšu esemesky tomu svýmu a těšim se až zas budu vedle něj, tak čim to je, že pokaždý když poznám někoho kdo se mi líbí tak už myslim na sex. a to mám všechno co chci a furt je to málo a tentokrát vim, že se kurvit fakt nechci, tak nad tim aspoň můžu přemejšlet, ať neposeru další věc a nerozdupu další klučičí srdíčko, i přesto, že to tehdy byl (nebo vlastně byly?) jen kroky z čirýho zoufalství...


já fakt kurva nevim, co se mnou poslední dobou je. fakt netušim, proč se ve mně střídaj pocity nekonečnýho štěstí a pak mi najednou přepne a mám pocit, že je všechno napíču... a tentokrát asi nebude problém v mým klukovi, ale ve mně, v tom, že jsem v podstatě čtyři roky nebyla sama, že mám nějakou potřebu furt se poohlížet po jakýsi alternativě, i přes to, že to tak není vůbec myšlený. nevim, jestli je to špatně že mě baví flirtovat a jestli je to špatně, že si posledních čtrnáct dní píšu s nějakým debílkem, kterej je jako v pohodě a konverzace ve finále o hovně, ale na druhou stranu mě to baví a pak se potkáváme v jednu ráno v hospodě a některý ty kecy jsou asi trošku zcestný, jakože "nevim jestli bych ti to měl říkát, ale fakt se mi líbíš," a já z toho mám napůl prdel a na půl mi to lichotí, jenže o pár židlí vedle sedí můj kluk a tváří se tak nasraně jako nikdy, že tu nebude sedět s debilníma čurákama zatimco já se ale bavim a tak jsem v pasti, nechce se mi domů ale nechci ho srát, protože jsem fakt ráda za to co mám (docela punchline btw) a nakonec se mi po cestě domů rozbrečí v tramvaji, s tim že žárlí, s tim že je mu na hovno a s tim, že si rok a -

duben
- a já fakt nevim, co jsem chtěla napsat.
vim jen to, že je zas všechno úplně jinak a taky vám řeknu malý tajemství: vždycky chci použít, že se všechno změnilo o 360 stupňů, jenže nikdy nevim jestli je to správně a neřiká se třeba 160 stupňů a nebo jenom 23 a jestli vůbec záleží na tom, jak moc se to otočilo a jestli jsem se náhodou neotočila já...

říkám si, že by bylo dobrý psát aspoň trochu pravidelně, ale to se asi nikdy nenaučim a na jednu stranu je to možná dobře, protože pokaždý když si čtu minulej článek, moje nálada a pohled na věc se jen během toho čtení stokrát změní, stokrát odložim notebook vedle sebe, stokrát si poposednu, stokrát se poškrábu a stokrát zapomenu, co jsem vlastně chtěla,.. zrovna před pár minutama jsem si lehla na záda, do vodorovný polohy, nohy mírně roztáhnout, čípek vložila do aplikátoru a aplikovala do pochvy a připadala si, jako naprostej idiot. už si ani nepamatuju, kdy jsem s močákem neměla problém, je to nekonečnej problém, občas někomu říkám, že mě to trápí a pak se mi dostane odpovědi, která zní asi tak, že "jo, to jsem měla jednou a nikdy víc bych nechtěla," a já mám pak zas slzy na krajíčku, protože se nemůžu ani v klidu vychcat, nemůžu si ani zašukat, protože to furt bolí, jsem z toho zoufalá já, je z toho zoufalej můj kluk a všichni můžeme bejt zoufalý dohromady.

zrovna píšu kamarádce, že poslední dobou vůbec neumim psát, že pokaždý něco rozepíšu a o pár vět později zjistim, že jsem najednou uněčeho úplně jinýho. a to je divný, protože tohle se mi děje jenom když mluvim, ne když píšu...

v pátek jsme zas s jinou kamarádkou byly na párty v crossu, jako zaměstnanec mám vstup zadarmo, tak jsem protáhla i kámošku a peníze který jsme ušetřily za vstupný jsme narvaly do drog. daly jsme si večer bez kluků, takže bylo docela komický, když jsme si zavřený na hajzlu daly minutu volání a obvolaly ty naše chlapáky, že je milujem a že je všechno dobrý. já jsem ale trochu podváděla, protože jsem tak nějak průběžně toho svýho informovala furt. tančit jsme byly přesně jednou, přibližně na dvě minuty, po kterejch se nám udělalo blbě, takže jsme celej večer seděly u stolu s jedním fakt roztomilým klukem, kterej tvrdil, že je fakt velkej pěstitel, vytáhl mokrej venek a vypadal, že to brko snad nikdy nesmotá. já už snad tři roky hulim hrozně málo, jen tak nějak příležitostně, protože mi to fakt nedělá dobře, takže si dám pokaždý třeba dva prásky a pošlu to dál, ale po těch drogách mám hroznou slinu. baví mě, jak mě emko nakopne, ale ta tráva zklidní a já jsem pak úplně debilní, jenže hrozně příjemnym způsobem. jsem třeba schopná vstát s tim, že se jdu vychcat a natočit vodu a když stojim ve frontě do kabinky, přemejšlim, co tu vlastně dělám... ale o drogách už dost, sice bylo fajn se po dlouhý době odreagovat, ale jelikož jsem zodpovědnej feťák, pár měsíců zas nechci nic ani vidět. se mnou ty drogy totiž vždycky hrozně zamávaj, jsem pak mimo ještě další dva dny, úplně vyčerpaná a neschopná cokoli dělat.

jak nad tim teď přemejšlim, tak jsem se zas úplně zasekla a ani netušim, k čemu jsem chtěla přeskočit teď, v mym životě se totiž furt nic neděje, láska, škola, práce a mezitim jen pendluju, všechno je více méně skvělý, jen když se občas opiju tak mi přepne a mám pocit že je něco špatně v mým vztahu, přitom je to všechno fakt skvělý, dokonce i kámošky záviděj ("vy spolu máte hrozně hezkej vztah, to je hrozně hezký kámo") a kámoši vám řikaj, že ste teplí a tak to má asi bejt. občas se mi do snu vloudí ex a nějaký divný paranoi, jakože stojim na zastávce a přísahám že na druhý straně ulice stojí, furt v těch stejnejch šedejch jeanech který nosí už třetim rokem, nebo když si třeba zalejvám čaj horkou vodou a najednou si vzpomenu, jak mě jednou hrozně něčim nasral. je to zvláštní, že se mi furt takhle loudí do podvědomí, myslela jsem totiž, že když to už bude rok, tak už to přejde, ale stejně se mi občas připomene. naštěstí mi pokaždý stačí otočit se na druhej bok, chytit za ruku mýho kudrnáče a vědět, že tentokrát jsem vážně v pohodě.


5 komentářů:

  1. sakra. sakra. sakra.
    duben je výbornej (co se týče textu, jinak asi..dopiči, zapomněla sem to všecko), ale fakt moc výbornej, jo.

    zdá se mi to, nebo jako praha žije a pardubice spí? chci totiž taky tramvaj. ne podělanej trolejbus.

    a lidi na blogu sou oškliví a pozéři, proto je mám ráda. ty svoje. víš.

    OdpovědětVymazat
  2. Jak mně to emko chybí jaaaj...ale psaní víc, to rozhodně, musím přestat bejt líná a založit si novej blog, hehe. Ex se mi taky vždycky vkrade do života zrovna ve chvíli, kdy už si říkám, že se mám skutečně dobře a tím jeho jediným debilním mihnutím se kolem mě to zase celý otočí. Jinak tě chápu i nechápu, ale to samý platí o mně, o všech

    OdpovědětVymazat
  3. Taky mi to nejde (čau, jo, psala si sem před měsícem, lol), to psaní pravidelně. A taky ta věrnost. Nebo jako teď zrovna jo, ale jistá si sebou nejsem nikdy. A nevim, čim to je, ale smířila sem se s tim, že na to nikdy nepřijdu. A tak teď radši moc neleju a nehulim, abych to neposrala moc brzo. A ani nevíš, jak tvýmu močáku rozumim.

    OdpovědětVymazat
  4. Drogy jsou fajn, škoda, že jsem nikdy neuměla být zodpovědnej feťák, hehe.

    OdpovědětVymazat