koho se mám ptát když to nechci řesit s lidma co známe oba, komu to mam říct když oni to asi ví ale já ne, na koho se mám kurva obrátit když ty nereaguješ, proč jsem zůstala sama když mám kolem sebe lidi a proč musim držet hubu, když jsem najednou někdo, proč brečim když jsem silná osobnost

a já si nechci číst píčoviny, ale proč na mě vyskočí konverzace a než ji stihnu zavřít stihnu si přečíst že "ona si neuvědomuje že mě nemiluje," tak proč spolu prožijem krásnej první máj jak ze zasranýho americkýho filmu a pak čtu že píšeš že miluješ, ale já to nejsem, asi sis spletl okýnko chatu a možná jsem jenom paranoidní a nechápu kontext, ale já si nic otvírar nebudu, nebudu si tajně číst konverzace, ale proč nic nevim

proč se vždycky dozvim nějakou sračku která se mě možná netýká, ale já mám pocit že jo, jenom si hezký chvíle nechci kazit řešením sraček, ale já jsem v kurve v kurvě kurvě, zapomněla jsem jak mluvit a lidi mi skáčou do řeči, ignorujou mě a já jsem zapomněla jak si dupnout, já nemám sílu snažit se na sebe upozorňovat aby mě někdo kurva vnímal, nenávidim to a tak nejsem schopná nic než brečet, nechci vám kazit ty vaše pozitivně naladěný mozky a život, ale já se nemaln dobře, něco mě trápí a chci vyslechnout, jen neumim najít správnou příležitost, pokaždý si najdu důvod proč to nechat na přístě, proč teď nemá cenu říct, co mi je

vždycky jsem psala a stačilo mi to k tomu abych pak zas byla v pořádku, ale teď potřebuju i čtenáře, teď potřebuju abys to byl ty a abys mě vnímal, já jsem tady kurva taky

vždycky jsem uměla otevřít pusu, vlastně ji spíš neuměla zavřít kdykoli šlo o něco co mě sralo nebo mrzelo, ale teď to prostě nejde, teď jsem někdo jinej, někdo kdo je furt v klidu, ale ted klid prostě nefunguje tak jak by měl a všechno se ve mně hromadí a bublá to ven, teče te ven slznýma žlázama, občas se to vydrápe ven po hlasivkách a padaj ze mě sprosthý a hnusný písmenka

slova jsou toxický, vo to asi jde, možná se bojim zeptat protože kdo ví co uslyšim