smutno

nikdy jsem si nestěžovala na zkurvenej život, hrozný rodiče nebo něco takovýho. jasně, možná jsem měla trochu punk dětství, možná jsme nikdy neměli moc peněz a možná moje několik let drogově závislá máma s jejím přítelem, kterej byl taky drogově závislej víc než několik let nejsou nejlepší vzor, ale kurva, furt se mám přece dobře. a nebo ne?

přemejšlim vo tom, v čem jsem vyrůstala. svym způsobem je to šílený, uvědomit si po tolika letech, že okolo mě bylo tolik drog a vlastně fakt hodně. zpětně to všechno tak dokonale zapadá, v mysli se mi vynořujou myšlenky a vzpomínky a... mám z toho husí kůži.

a sere mě jediná věc. už před nějakou dobou jsem si uvědomila, jak málo stačí k tomu, aby všechno fungovalo. umeješ nádobí, vyvenčíš psy, uděláš mámě kafe a jejího přítele se zeptáš, jakej měl den. nemám s tim problém, všechno dobrý. všichni jsme spokojený, ne?
...hele, a co když se na to jednou vysereš? zeptáš se matčinýho přítele, jestli nechce kafe, vyhodíš z postele všechny ty flašky a převlečeš si propocenou (kéžby prošukanou) postel. a co psi? na ty ses vysrala, viď? a je z toho problém. jak dlouho bude trvat následovný předhazování týhle záležitosti? asi dlouho, viď. a nabalí se na to pár dalších maličkostí, který si v uplynulejch dvou tejdnech vynechala. tyvole, a to ani nemluvím o tom, jak moc nenávidíš. v čem je problém, co tě trápí?

(právě jsem si uvědomila, že se těšim k psycholožce.)


stavoval se P., zase se musim tak dementně usmívat. (jo a nic proti, ale tvojé péro chutná jako mejdlo.) nenávidim se za ten svůj nestydatej romantismus, jak se vyžívám jenom v těch pohledech, pár slovech a lesku v očích. všechno mi to přijde tak zasraně roztomilý, do píči, měla bych s tim přestat. a láska je furt jenom slovo, ne?


...a stejně je mi smutno, už teď.