čtvrtek 29. prosince 2016

přestala jsem psát blog a přestala jsem psát deník. taky jsem asi přestala být tolik smutná a tolik se stresovat, i když si nejsem jistá jestli to není jen momentální pocit. poslouchám coco rosie a čtu jedenáct minut a tohle celý ve mně vyvolává takový zvláštní pocity, ne špatný, ale ani ne úplně dobrý. 
chvíli jsem přemýšlela, že odkryju víc než jen svoje pocity, myšlenky a cítění, ale sabe samotnou v tý pravý podstatě, jméno, věk a vzhled, ale vlastně nechci. vlastně nechci, aby se vědělo kdo jsem, protože blog je něco, co píšu už tolik let a pořád se mě to nějakým způsobem drží, pořád jsem tady pro ty stejný lidi a asi to má svoje kouzlo, který nechci zahazovat. vlastně jsem i pár lidí skrze blog poznala a teď se nebavím ani s jedním z nich, ty řádky co píšou jako by se změnily, jako by přestaly být skutečný. do jaký míry to může bejt přetvářka a do jaký vážně píšeme to, co jsme?

kdybyste mě potkali na ulici, asi bych se vám nelíbila. změnila jsem se a začala jsem svým způsobem být povrchní, začala jsem se o sebe starat, mít ze sebe radost a tím i snad působit arogantně... ani nevím, co vlastně chci napsat, protože mám teď potřebu sdělit toho tolik.

vždycky jsem se hrozně vyžívala v takovym chvilkovym štěstí, jako dát si půlnoční cigáro, sednout si na vyhlídku a teď když přemýšlím nad tím jestli šťastná jsem, tak možná asi vlastně jo. štastná nějakym určitym stereotypem, prací, klukem ke kterýmu si každej večer můžu lehnout a ani jeden z nás nemá důvod být paranoidní, šťastná že můžu roztáhnout nohy a nebo taky ne, že můžu poslouchat že mě má někdo rád, chodit na pivo a bejt nějakým určitým způsobem fakt sama sebou, nebo tak něco

po čtvrtý ráno mi volal ex, já to ráno zjistila a přemejšlela jsem, jestli jsem ráda že jsem spala nebo vlastně ne, protože do tohohle mýho šťastnýho stereotypu se vždycky připlete právě on a já jsem pak smutná nebo nasraná úplně zbytečně, ale stejně by mě zajímalo co by se stalo kdybych ten telefon zvedla, jestli by to bylo jen opilý vyznání, nadávky a nebo blbej vtip, jestli bych konečně mohla říct naser si nebi zas přemejšlet nad tim, jaký to mohlo bejt. ale ve finále, ve finále jsem fakt ráda kde jsem a s kym jsem, i když mi kvůli tomu ze života zmizelo dost lidí, ale prostě pro mě nejsou dost dobrý, když se za ten půlrok neozval ani jeden z nich.
což mě přivádí k tomu, že už několik měsíců posledního z nich tahám ven, ale pořád se mi dostává záporný odpovědi, tak jsem se nasrala, protože mě přestalo bavit s ledovat že s NIMA někde je a nakonec to všechno skončilo slzama, po dlouhý době jsem se cítila fakt špatně

takže je to všechno se všim, z těch lidí mi nezbylo nic než příspěvky na sociálních sítích o tom jak se mají rádi, zatimco přede mnou se ještě všichni pomlouvali, házeli na sebe špínu a chovali se jak zvířata. pod naší fotkou s ex krátce po rozchodu přistál komentář, že spolu jsme byli hezčí a o x měsíců později mi spolužačka ukazuje fotku ex s tou jeho současnou, kde stejná osoba píše něco ve smyslu, že jsou nejhezčí pár... tak jen přemejšlim, jak ty lidi můžou takhle přemejšlet, když já mám problém oblíbit si věc, kterou jsem dřív nemusela nebo se usmát na člověka, kterej pro mě neexistoval

taky jsem hodně přemýšlela nad sexem a nad tím, jestli jsem vždy byla taková, protože já měla pocit že jo, jen s mým ex to bylo všelijaký až tragický a ve finále jsem nebyla schopná ničeho a teď si zas nedovedu představit, že by to snad někdy bylo jinak a nakonec jsem došla k tomu, že mi asi nezbejvá nic jinýho když se nejsem schopná dostat kam bych chtěla, když se nejsem schopná dostat nahoru, na vrchol, jak pak můžu mít tolik ráda sex, když vlastně ani neznám ten pocit zadostiučení, vlastně to ani nejsem schopná napsat, že mám problém a nevim co s nim.

jsem unavená, unavená přemýšlením nad vším možným a ani už nevím co psát, protože tohle je asi tak všechno, co mě napadlo a dál už prostě nic, protože se chci vrátit do svýho štastnýho stereotypu, večer si lehnout vedle svýho kluka a neřešit ani to, že prostě nemůžu

5 komentářů:

  1. ámen. howgh.

    neodkrejvej se, buď tou, kterou si za timhle představuju, třeba se potkáváme a známe/nebo se znaly, a nevíme to - a to je super. nebo taky třeba ne - a i to je super.

    vždycky když někdo přestane psát blog, tak je to jen ze dvou důvodů. buď je šťastnej a nechce nad tim přemejšlet. nebo je něco kurevsky špatně. jsem ráda že ty jsi ten první případ :)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky mám někdy cuky se odkrýt. A pak mi dojde, co bych si tim v hlavě a ve všem udělala za mišmaš. A asi by mě to pak už nebavilo.
    A děkuju, že si mi připomněla coco rosie! <3

    OdpovědětVymazat
  3. Já si kladu otázku, jestli jsem vždycky byla taková a nebo ne. Jestli jsem blázen nebo ne, jestli mě opravdu miluje a jsem pro něj dokonalá, jak mi jednou řekl nebo jsem spíš ta ostuda, holka, kterou baví ulice a tak.
    Taky mi vždycky volá minulost a volá přesně v tu nejmíň vhodnou chvíli, ale to už je život a musímme si uvědomit, že nenese nic novýho.
    Lidi jsou zlí, ser na ně. Existuje důvod, proč s tebou nejsou tam, kde seš teď a jestli si bez nich šťastná, tak o to víc.

    OdpovědětVymazat
  4. vole, vyhrálas cenu za nejlepší wastění volnýho času :D

    OdpovědětVymazat