středa

a je to přesně tak jak čekám, píšeš ať přijedu na cígo, oponuju ať se stavíš ty, stačíme se pohádat, jdeme na víno a máma kroutí hlavou

pálim jedno cígo za druhym ("počítaš mi to?"), pod stolem si kopeme do nohou a takový ty otázky jako jak se máš, co kluci a co jinak jsme vyčerpali hned na začátku, ale asi jsem spokojená a pak se ptáš, jestli v pátek párty

skleničky cinkaj a už ve dveřích mi hrabeš mezi nohy, nechci přemejšlet, šukáme jednou a pak je to chvíli divný, cigáro na hajzlu a zas mi strkáš péro do pusy, srandičky s bejvalou, leháme si a já se musim ovládat, žádný doteky na víc když to neni jako předtim, když to má jinej koncept, čínská polívka a zas šukáme, schovávám se do peřin, protože něco mi řiká že tohle celý je špatně a chvíli se mi chce brečet, ale asi vlastně nemám proč

 a rána jsou asi stejný jako pokaždý, nedokážu to srovnat, jsem na cestě na čtení a jsem nervózní jak předtim, jak dva roky zpátky, hrozně mě bolí břicho, asi bych měla začít jíst

budeme dobrý, žejo?

...

čtvrtek

chtěla jsem psát o tom jak jsem smutná a jak mě nechal kluk, o tom jak je život na hovno a hlavně o tom, jak mi nikdo nerozumí, že se necejtim dobře, ale nějak jsem se přes to dostala a radši budu ticho, radši nebudu nadávat na to jak jsou lidi zlý a hnusný, radši budu stejná jako všichni a pak brečet že mě můj kluk nemá rád, že mi to vyčítá a dál psát o tom jak je láska pomíjivá a jak je celý tohle špatně, jak je špatně i všechno kolem, že rodiče nikdy nevěděli co a jak a že všechny kecy o tom jak tě milujiu jsou taky mimo, o tom že je to přelud a že vlastně nikdo neví nic

protože my jsme ti nejlepší a hlavně já, hlavně já jsem přece skvělá, dobrá a nejlepší a i přesto že můžu bejt kritizovaná mám kolem sebe lidi, který tomu věří, lidi který to baví, lidi který mě milujou a co na tom že se z mojí cílový skupiny staly malý děti, ne o moc mladší než já, ale stejně jim je všem třináct a já na tom aspoň vydělala prachy

a co na tom že si šlapu na jazyk, že špatně mluvim, tak je to snad osud ne, můj ex taky neumí mluvit, tak se můžem oba chytit za ruku a jít dopíči, skočit z mostu a říct že na tohle všechno serem, protože psát deníček přestalo bejt cílem mojí tvorby, psát o tom že je to vlastně celý na hovno, o tom že mi tas dochází víno, že zdražujou cigára a že je mi smutno, furt dokola, dokola, dokola