pátek 13. února 2015

nic

ležela jsem s mámou na koberci, hladila mi vlasy a slzy mi tekly po tváři, nešlo přestat.

musela jsem domů, ale před vchodem jsem se složila a nebyla schopná nic.

ptala jsem se tě, jestli tě můžu na chvíli obejmout, souhlasil jsi, ale já v tvojí náruči chtěla zůstat o něco dýl, než minutu. (seru ti na pět minut, pivo si dám teď.)

už přes týden jsem každej den doma, šílím z toho, nezvládám to. je mi špatně.

kolikrát jsi se za mnou stavil? kolikrát jsi mi napsal? kdy pochopíš, že nestojim o nic jinýho než určitou pozornost. jenom mě už unavuje jak máš prdel ze všeho co řeknu, jenom mě unavuje, jak nejsi schopnej ozvat se. jenom jsem unavená ze sebe.
začínám pochybovat, mam strašnej strach, že je někde problém, nutí mě to o sobě pochybovat, nutí mě to myslet si, že tě nezajímám.
a pak se vidíme a všechno je v pořádku, tak co se děje? neni to nic reálnýho, žádnej viditelnej problém, všechno je to ve mně. omlouvám se, omlouvám se znova a znova ("promiň, že se chovám jako píča"), ale nepomáhá to. nechceš mě vidět, nechceš se mnou mluvit... a mně je hůř a hůř. 

máma psala do školy, že mě ráno našla jak pláču na záchodě a radši mě nechala doma. 

mluvila jsem s psycholožkou a cejtila se vo něco líp, ale na jak dlouho? vim, že kdybych jí řekla o pár věcí víc než říkám, poslala by mě za psychiatričkou, ale nějak toho nejsem schopná. 

znova jsem si stáhla nějaký věci od Skore, cejtim se podobně jako asi rok zpátky, kdy jsem jenom ležela v posteli a neposlouchala nic jinýho. jenom jsem kouřila v posteli, ne na hajzlu.


chtěla bych jít zase někam recitovat, hned teď, bylo to úžasný. cejtila jsem se tak skvěle, úžasná sama pro sebe. užít si na chvíli ten potlesk, už při čtení ani nejsem tolik nervózní. chci to zažívat pořád, do prdele, chci se takhle dokonale cejtit furt.

chybíš mi, strašně moc. nedokážu se tvářit, že je mi to u prdele, nedokážu nic. nezlob se na mě, tyvole notak, vždyť víš že umim bejt skvělá.

chci jenom klidnej milej večer, klidnej milej večer kterej zakončíme sexem... a vážně nechci slyšet, že to kurva dneska nejde

6 komentářů:

  1. Pochybnosti jsou na hovno. Nestojí to za to. Jen se jim nejde občas vyhnout - proč to někteří lidi dělaj, proč nás nutí o sobě pochybovat, přemítat, co teda děláme špatně? No, třeba si to neuvědomují, třeba to tak vůbec nemyslí.. Třeba, třeba, pochyby..
    Recitace je supr. Když to jde z tebe. Ráda recituju, s klavírem, ale většinou jen opilá a před málo lidma. Takže vlastně.. nic:)
    Pokud psycholožce věříš, možná bys jí měla říct ještě o trošku víc.. třeba se nějak společně domluvíte, nemůže tě nikam poslat proti tvé vůli, víš co.

    OdpovědětVymazat
  2. Už nebul, debilko, nebo přijedu a začnu ti vyprávět hrozný věci. (je mi to líto.) Mi byly už ty vlhký články milejší jak tohle. A ten kluk by toho pro tebe udělal fakt hodně... víš to, on to ví, tak nepochybuj. Neni důvod.
    Proč si zamčená doma?

    OdpovědětVymazat
  3. bude dobře, uvidíš
    ne teď, ne zítra, ale bude.
    všechno bude zase......dobrý

    OdpovědětVymazat
  4. Je to zbytečný. Tyhle pocity, že se něco posere, akorát zapřičiňujou, že se věci posíraj. Bude to dobrý (klišé), a kdyby nebylo, tak jen chvíli. A pak zas bude. Nikdy nemůže bejt jenom blbě nebo jenom dobře (asi).

    OdpovědětVymazat
  5. https://www.youtube.com/watch?v=0exkos772N4

    OdpovědětVymazat
  6. Toužim po tom, slyšet tě recitovat.
    A tleskat a tleskat.

    OdpovědětVymazat